Hlavní myšlenky jsou:
1. Lidská společnost jako magnety: Lidé jsou jako magnety, které se ovlivňují. Naše emoce mají různé intenzity.
2. Odpovědnost za vlastní život: Pokud si neuvědomujeme odpovědnost za svůj život, energie ostatních nás strhne. Naše pocity vytvářejí naši realitu.
3. Hledání viníka: Obviňování druhých nás neudělá šťastnými.
4. Milovat sám sebe: Klíčem je dělat to, co nás opravdu těší. Rozdíl mezi představou a realitou je důležitý.
5. Respekt k sobě a druhým: Nepodřizovat se ze strachu, ale z vlastního rozhodnutí. Péče o sebe není sobectví, ale základ pro péči o druhé.
6. Odpovědnost za komunikaci: Jsme zodpovědní za formu naší komunikace, ne za reakce druhých. Pravda může vyvolat zlobu, ale je důležité zůstat věrný svým názorům.
7. Štěstí jako cíl: Naším cílem není měnit svět nebo lidi kolem sebe, ale být šťastní a dělat to, co nás činí šťastnými.
Vraťme se ještě na chvíli ke znázornění o magnetu. Lidskou společnost si totiž lze představit jako spousty magnetů na jednom stole (všichni jsme totiž vlastně „energeticky“ propojeni – přes pocity a vjemy samozřejmě = proto také používáme výrazy jako je soucit či sdílení). A tak pohyb jednoho magnetu vyvolává okamžitou reakci na našem společenském a společném stole – některé magnety se odtáhnou, jiné přiskočí. Rozdíl oproti znázornění opět spočívá v tom, že občas se protiklady opravdu přitahují, většinou ale ne. A pak také ty naše životy, naše vlastní emoce – mají různou sílu, intenzitu a „selsky“ řečeno = vyšší bere.
Jde o to, že když nemám svůj život „pevně v rukách“ – vidíte, vše jsme vlastně už X krát slyšeli, je to taková naše historická moudrost. Jen častokrát jsme to nepochopili, nerozuměli…když si neuvědomuji odpovědnost za svůj vlastní život, tak si s námi energie ostatních „magnetů“ hraje jak chce a pinká si s námi ze strany na stranu. Jenže, bohužel, i to je vlastně výsledek našich emocí – když totiž cítím (a velice silně – takže to vlastně „vím“), že nic nezmůžu atd. tak se mi to zkrátka musí tak dít – vždyť je to přeci zákon, že? 🙂
Mimo jiné to třeba taky znamená, že za to, co se mi právě děje nemohou ti druzí. Dokud budeme hrát hru na hledání viníka, nebudeme šťastní nikdy, protože i když ho zdánlivě nalezneme, nic se nezmění – to, co nás štve, bude nás štvát dál. Jen si k tomu přidáme možná ještě i nenávist k domněle odpovědné osobě. Přesto mi ale druzí mohou tak nějak zdánlivě bránit ve štěstí. A to sice tím, že bych měl nějaké nároky, požadavky, očekávání na to, jak oni se mají chovat. I to jsou ovšem moje programy z dětství – i ty je potřeba pro úplné štěstí vyčistit. Jsem zkrátka zvyklý, že se mi rodiče dost přizpůsobují (pokud mám štěstí na dobré rodiče), ale tak to v životě nefunguje, proto je fungující rodina něco tak fascinujícího a unikátního.
K témuž ještě zážitek, který jsem viděl před pár lety. Honosný hotel v centru Prahy. Dvě parkovací místa před vchodem určená pro příchozí hotelové hosty. Zjevně tam neustále parkoval někdo, kdo tam neměl co dělat a tak byl zřízenec pověřen hlídáním. Postavil se mu tam namachrovaný mladíček s nadupaným vozem. Já zaslechl konec žádosti onoho zodpovědného o přeparkování a pak spršku nadávek, co mu ten mladíček sypal na hlavu. Čekal jsem hluboký konflikt, jenže onen zralý a zkušený pán se jen pousmál a klidným hlasem mu povídá: „Hele, tys měl těžký dětství, viď?“ 😀 Když se hádám, vlastně se hádám se svými blbými pocity.
