Hlavní myšlenky jsou:
• Láska je vnímána jako plynoucí energie, která přitahuje a spojuje jak hmotné, tak nehmotné aspekty existence.
• Autor rozšiřuje pojem lásky na všechny formy přitažlivosti, včetně gravitace, a navrhuje, že Země nás „miluje“ tím, že nás přitahuje.
• Negativní myšlenky a strach mohou přitahovat negativní výsledky, podobně jako gravitace působí bez ohledu na naše přijetí její existence.
• Jsme považováni za tvůrce našeho vlastního vesmíru, kde si vybíráme z „katalogu“ možností a naše pocity a přání určují, co do našeho života přitáhneme.
• Autor popisuje koncept dobro/zlo jako myšlenkový konstrukt, kde věci „prostě jsou“ a my jim přisuzujeme hodnotu.
• Kapitola končí myšlenkou, že vesmír plní naše přání a že vše se děje podle našich pocitů a přání, ať už jsou jakékoli.
Víte, o lásce už toho bylo napsáno tolik. Takové množství lidí ji má „plnou pusu“ a to dokonce i mladí, kteří si ještě uchovávají takový ten vzdor vůči všemu. A to je právě to úskalí, které alespoň já vidím – mohli bychom se v tom utopit a celý život nedělat vlastně nic jiného. Tak třeba hned původní řecké výrazy (řečtina tzv. koiné – tedy obecná anebo „biblická“ chcete-li) slovem láska do češtiny překládáme výrazy jako je storgé – mateřská láska, fília – přátelská náklonnost, agapé – v zásadách a principech založená láska, erós – milenecká láska atd. Já tam vidím jednu stejnou podstatu = je to plynoucí energie, která na sebe váže, přitahuje okolí a stejně tak i nastavené procesy tak, aby vše fungovalo v prospěch dotyčné osoby – v tomto případě celého lidstva. Mám zkrátka o něco zájem, tím směrem tedy „teče“ moje energie, síla…A tak, jako takový vedlejší produkt ony věci, lidi, zážitky a já nevím co ještě, přitahuji (a tady právě neplatí, že se protiklady přitahují, ale přitahuje se to stejné, podobné – je to vlastně propojení hmotného a nehmotného či duševního, duchovního s viděným, protože opět – vše je vlastně „pouze“ nějak organizovaná energie, tedy stejná podstata). Láskou bych si tedy dovolil nazvat zkrátka všechny příjemné pocity.
A proto bych se v rámci své úvahy vůbec nebál tento popis rozšířit kompletně na celou přitažlivost…ano, včetně gravitace 😉 Když mi totiž dovolíte trochu spisovatelské nadsázky, tak tímto úhlem pohledu nás Země miluje, protože nás přitahuje! My tomu ale říkáme gravitace. A nakonec – v čem je rozdíl v partnerském, mileneckém vztahu = také jsme přeci přitahování obrovskou silou, ne? Dokonce ani myslet pořádně nemůžeme, pořád nám to myšlenky přitahuje k němu/ní 😉 Znáte to – nesnídám = myslím na tebe, neobědvám = myslím na tebe, nevečeřím = myslím na tebe, nespím = vyžírám hlady ledničku 😀
A malá ochutnávka a pozvánka pro další kapitolky – co když upínám svoji mysl (jinak řečeno moje energie, síla plyne) v mých očích k negativním věcem? Co když se stále zaobírám strachem, že to dopadne špatně atd.? Co tím přitahuji? Ano, lze to „shodit“ tvrzením, že to jsou jen bláboly…nakonec, ani gravitace na Vás nemusí působit, když to nepřijmete a nesouhlasíte s tím nebo se pletu? 😉 Raději dovysvětlím – aniž bych podceňoval Vaši inteligenci, pouze se snažím dokázat tu svoji 😀 Byla to ironie – tedy stejně tak, jak tím, že odmítnu existenci gravitace, nepřestane ona existovat, tak tím, že shodím zákon přitažlivosti jako nějaký ten blábol zkrátka neznamená, že nefunguje, neexistuje, nemá na nás vliv…
A jak tedy onen proces/systém/matrix atd. funguje? Jsem pán svého vesmíru, ale můžu si vybírat jen z daného katalogu, protože jsem součást onoho hologramu, jsem jeho střípek. Ale kdybych se rozhodl, že chci třeba lítat pouhým máváním rukou, tak to v katalogu není, takže buď musím být silná osobnost, silná energie a dostat to do nabídky anebo přesvědčit kritickou masu lidí – třeba miliardu, že to jde a pak by to šlo…
