„Na střední jsem strávila pár měsíců u jedné rodiny ve Valencii. Vzhledem k tomu, že španělsky jsem tou dobou mluvila už celkem dobře, jazyková bariéra byla to poslední, z čeho jsem měla strach. Sotva jsem ale vystoupila z letadla a přivítala se se svou novou rodinou, všechno bylo jinak. Babička mluvila pouze místní verzí katalánštiny – valencià, já jenom španělsky a bilingvní zbytek rodiny v rozpacích uvažoval, kdo komu vlastně rozumí. První týden školy jsem strávila v knihovně – moje předměty se totiž nevyučovaly španělsky. Když jsem jako správná turistka zamávala španělskou vlajkou, bylo mi řečeno, abych toho rychle nechala. Byl rok 2016, v sousedním Katalánsku se připravovalo referendum o nezávislosti a já netušila, proč je premiér ten nejnenáviděnější člověk v zemi, jejíž část se chce odtrhnout. Četla jsem noviny, poslouchala zprávy, ale to nepomohlo. Když jsem se ptala svých španělských přátel, podezřívavě se na mě dívali.
Dva roky nato jsem nastoupila na vysokou. Tehdy jsem se rozhodla změnit svůj úhel pohledu – naučit se katalánsky a začít se tímto rozmanitým regionem zabývat. Uplynulo dalších pár let a místo odpovědí přicházejí jen další otázky v čele s tou zásadní – opravdu by mělo být Katalánsko samostatné?”
— Lucka Malánová o pátém podcastu Chci poslouchat
