Děvčata pochybují o své kráse a schopnosti někoho zaujmout. Kluci zase zapochybují před nějakým typicky chlapským úkolem, protože se na něj necítí. A holky i kluci pochybují o své ženské či mužské identitě, to je přirozené. Pochybujeme taky o lásce rodičů a o smysluplnosti studia, ve kterém se plošně zvyšují nároky bez ohledu na zaměření mladého jedince. Pochybujeme o církvi, protože se dávno přežila svými formami a zdá se, jako by se vůbec nestarala o člověka, o hledajícího apateistu, nikoli ateistu, ale apateistu, protože upadl do pochybující apatie. Chtěl to takhle vůbec Kristus? A nepokazila to minulá staletí natolik, že se křesťanství téměř nedá použít? Také v samotné církvi pochybujeme o dostatečné duchovnosti, o schopnostech mládeže a o staršovstvu, farní radě a kazateli či knězi - v pochybnostech stále čekáme nějaký větší a hlubší vznět - to je přirozené typu naší zbožnosti a sžíravé nejistotě, kterou jsme na sebe už dávno upletli svým exkluzivismem a představou jedinečnosti...
Chvilku pochybuji s Vámi v podcastu a hraje mi k tomu na housle Sára Zemenová, děkuji!
