Jedním z výrazů, kterým nazvou Němci zbožného, je slovo fromm. To také znamená vynikající a zdatný. Zbožný a bohabojný je tedy statečný, spravedlivý a dobrý. Němečtí jazykovědci vidí že fromm pochází z řeckého promos, tedy toho, kdo je vepředu a kdo vede.
Jenže: Zbožný a bohabojný je v moderním prostředí synonymem slabého, úzkostného a dokonce bezradného. Jak moji přátelé nekorektně říkají: Pobožný jsou socky. Zbožní psi…
Jak se to té zbožnosti stalo? Vraťme se k té němčině: Z efektivního, statečného, spravedlivého, jak se užívalo slovo fromm v patnáctém či šestnáctém století v Lutherově němčině, se stalo něco tak divného, změkčilého a nepoužitelného přibližně ve století sedmnáctém a osmnáctém. A nejen v Německu a v němčině. Frommligkeit vyklidila pole latinskému pojmu. Protireformace radši užívala latinské pietas. Zbytkoví lutheráni v pojetí Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa je následovali a říkali svému typu zbožnosti pietistische Bewegung.
Co se s tím dá dělat, Má se to tak nechat? Určitě ne!
