Pokračujeme v rozhovoru s Tomášem Březinou z BESTu. V kanceláři má Tomáš již roky na očích jednu z básní Jana Skácela. Denně si ji pročítá a rozjímá nad ní. Tak jsme si ji vzali i pro naše rozvažování.
Tomáš Březina si díky této básni uvědomuje, jaké měl v žitově štěstí a jaké dostal dary, které mu omožnili to, co v životě dokázal. Zároveň mu tento text nastavuje zrcadlo a dává hranice pro jeho skutky. Snaží se poznávat, jaké cíle ještě dávají smysl, usiluje o moudrost a vytrvalost. A díky tomu paradoxně může být mnohdy tvrdý a neoblomný.
Poznávání hranic a houževnatost nás zavedla i k rozhovoru nad vážnými rodinnými krizemi, kdy Tomášovi i jeho manželce šlo o život. A Skácel otevřel Tomášovo srdce, aby se s vámi i o tyto chvíle podělil.
Která, že je to báseň? Tato:
Motlitba
Pane, ať jsi stéblo trávy,
nebo obyčejný list,
prosím dej, ať aspoň trochu umím
ve Tvých vzkazech číst.
Prosím dej, ať řeči stromu aspoň trochu rozumím,
ať vědí, že se učím a že nic neumím.
Dej, ať zlomím svoji pýchu, dej mi hledat pokoru,
když se trápím zbytečnostmi, ať pohlédnu nahoru,
ať mi stačí dohlédnout na obzor,
který jsi mi dal, ať se smířím se vším,
co jsi mi kdy vzal.
A dej mi sílu snášet pokorně,
co změnit nemám sil,
odvahu, abych to nač stačím,
na tomhle světě pozměnil.
A taky prostý rozum,
který vždycky správně rozezná,
co se změnit nedá a co se změnit dá.
