O čištění uší, spalování mrtvol, sebevraždách farmářů i shánění piva: V Indii je všechno možné!
Kdo chce pochopit Indii, musí o ní aspoň něco vědět. Tuto větu pronese hned několikrát v podcastu Host Reportéra indolog a znalec sanskrtu Zdeněk Štipl. Reaguje tak na vzpomínky moderátora Tomáše Poláčka, který nedávno projel severní Indii stopem: „Vaše postřehy jsou zajímavé,“ řekne občas zkušený indolog Štipl pobaveně, „ale skoro v ničem nesouhlasím.“
Do Indie pravidelně jezdívá tři dekády, v součtu tam prožil nejméně pět let. „Začalo to v devadesátém šestém. Na gymplu jsem jezdíval všude možně stopem po Evropě, ale pak už se nabízela Asie, tak jsem se sebral a na čtvrt roku vyrazil se třemi kamarády do Indie, která u nás tehdy byla populární. Zaujala mě natolik, že jsem pak přerušil studium a odjel do Kalkaty, kde jsem necelý rok pracoval pro řád Matky Terezy s umírajícími lidmi, což byla určující zkušenost.“
S Poláčkem se v dvouhodinovém dialogu shodne alespoň na tom, že delší cestování po Indii je sice nádherné, ale občas taky náročné, a to fyzicky i psychicky: „Po většinu roku je buď vedro, prší, nebo oboje. A všude okolo vás jsou silné podněty. Příliš lidí na malém prostoru, na silnicích neustálé troubení, občas smrad, člověk musí dávat pozor, aby ho něco nezajelo… Chvilku trvá, než si na to zvyknete.“
V podcastu postupně rozeberou klíčová místa na severoindické trase z Amritsaru až do Kalkaty a věnují se mnoha současným i historickým tématům. Postupně dojde na kastovní systém, svatá místa, sebevraždy zkrachovalých farmářů, čištění uší nebo spalování mrtvol na veřejnosti, dokonce i na shánění alkoholu nebo na prostituci.
„Ale ve výsledku je to bezpečná, krásná země, a v ní hodní lidé,“ uzavírá indolog Štipl. „Tedy když si na ně člověk zvykne a má štěstí…“